Hlavní žalobce při Norimberském tribunálu s nacistickými válečnými zločinci Američan Robert Jackson prohlásil, že je třeba při posuzování závažnosti válečných zločinů uplatňovat stejná měřítka pro všechny strany konfliktu, tedy i pro vítěze. Jeden z amerických generálů, zodpovědný za bombardování 50 japonských měst, během nichž zemřelo přibližně 700 tisíc civilistů, na konci války lakonicky prohlásil: " Kdybychom válku prohráli, tak nás všechny pověsí."
Domnívám se, že je nutné striktně nahlížet na teroristické akce, páchané islámskými fundamentalisty, o nichž je v současnosti nejvíc slyšet, jinak než na státní terorismus, páchaný demokratickými a nedemokratickými vládami. Státní terorismus je zvýhodněn zdánlivou legitimitou při páchání těchto zločinů. Požívá mediální a často i populární podpory. Tyto akce jsou také vydávány za obranný a nutný reflex před těžko hmatatelným a domněle iracionálním zlem. Často bývá vynaloženo bezpočet peněžitých prostředků pro produkci těch nejničivějších zbraní z daní obyvatel daného státu. Bez rozdílu zasluhují tyto zločiny nesmlouvavé odsouzení, přestože státní forma teroru, přihlédneme-li k historickým důkazům, je mnohem ničivější.
Vezměme "teroristickou" Libyi, tedy nedemokratický stát, a její největší teroristický čin – atentát na civilní letadlo nad skotským městečkem Lockerbie, který na sklonku roku 1988 přinesl smrt 270 lidem. Zločinu režimu plukovníka Kaddáfího se dostalo mezinárodního odsudku, přestože se "vinníkovi" odsouzenému na doživotí za provedení atentátu nedávno dostalo možnosti revize procesu, na jehož údajnou podjatost mnozí zastánci lidských práv upozorňují již léta.
Tento atentát je v západním disentu chápán jako odplata za sestřelení íránského civilního letu nad Perským zálivem, k němuž došlo v červenci roku 1988, kdy zemřelo 290 lidí. Spojené státy coby jednoznačný vinník této teroristické akce veřejně prohlásily, že jde "o politováníhodný omyl" a přiznaly tak otevřeně barvu. O tomto, jako o další řadě teroristických aktivit Spojených států, se však vždy mluví jako o omylech, byť v tom je většinou úmysl.
Ale vraťme se do chmurné současnosti. Afghánistán jako první laboratorní krysa Bushovy kruciáty proti teroru zažívá stále krušnější chvíle. Vedle arciteroristického Talibanu, jehož destruktivní potencionál je v této zemi leta zřejmý a navýsost tragický, jsou síly NATO také destabilizačním prvkem na této frontě. Washington Post před měsícem uvedl, že během tříhodinového bombardování NATO v afghánském Helmandu zemřelo sto civilistů. Jeden důstojník britské armády tehdy prohlásil, že jeden mrtvý civilista rovná se pět Talibů, a poukazuje tak na souvislost mezi operacemi NATO a radikalizací trýzněné populace. Tragický incident, beroucí civilní lidské životy, není bohužel ojedinělý; tak by jej mohlo být možno považovat za nežádoucí aberaci, ale tak to ve skutečnosti není. Podle Washington Post bylo silami NATO za poslední půlrok zabito více lidí, než talibanskými hrdlořezy.
Bohužel však západní společnost není schopna žádoucí sebereflexe, přijde-li na přetřas její "boj za demokracii", proto je dosažení kýžených úspěchů na tomto poli čím dál tím více vzdáleno.