S příchodem nového milénia se však v Latinské Americe mnohé změnilo. První zemí, která měla tu drzost či ochotu změnit stávající destruktivní hospodářský a politický kurs, se stala Venezuela. V následujících letech se duch "Simona Bolívara" prohnal dalšími státy, pokaždé s unikátními specifiky té které země. Fenomén politických a lidových hnutí v regionu krystalizoval dlouhá staletí – již od španělského a portugalského porobení kontinentu před pěti staletími, a to na malé výjimky se značně hořkým průběhem.
Je třeba na místě zpravit se o tom, že zkušenost naší země – historické zázemí totalitní zkušenosti – je v naprostém opaku s martýrii zemí v Jižní Americe. Proto, mimo jiné, přicházejí česká média s rozhodným despektem vůči tamním stávajícím změnám. Termíny jako "socialismus", "znárodňování" , "kapitalismus" aj. u českého občana vyvolávají, vzhledem k jeho vlastním nepříjemným zkušenostem, naprosto opačné konotace, na rozdíl od drtivé většiny obyvatel Jižní Ameriky.
Venezuelskému předákovi se však přes zjevné a pochybené kroky podařilo v kontextu Latinské Ameriky dosáhnout mnoha pozoruhodných úspěchů, o nichž stojí za to se podrobněji zmínit.
Agrární reforma, jež zásadně upřednostnila potřeby obrovské masy nemajetných rolníků před zájmy bohatých latifundistů jim umožnila hospodařit na třech milionech hektarů orné půdy. Miliony dětí i dospělých byly v rámci vládní vzdělávací kampaně naučeny čtení a psaní, byly zřízeny tisíce zdravotních center v chudinských čtvrtích i na venkově, základní potraviny byly dotovány státem a za symbolickou cenu poskytnuty nejchudším lidem, minimální mzda byla zvýšena na 204 euro měsíčně (druhá nejvyšší částka v latinskoamerickém regionu po Kostarice). Tyto reformy sociální povahy ve Venezuele podle studie Washingtonského centra pro ekonomický a politický růst zredukovaly míru chudoby z 43% v roce 1999 na 34% v roce 2005. Snížení úrovně chudoby se během posledních tří let projevilo v ekonomickém růstu Venezuely o 12% každý jednotlivý rok, jak uvádí zpráva publikovaná v červnu tohoto roku v ekonomickém periodiku Business Week.
Zarytí odpůrci Chavezova programu "socialismu pro 21. století" poukazují na skutečnost, že by těchto výdobytků nebylo dosaženo bez ropného průmyslu, který nechal z velké části znárodnit. Je mu zazlíván "vřelý" politický a ekonomický vztah k zemím, kde jsou potlačována lidská práva, například ke Kubě, Íránu, Rusku a Číně. Tato kritika západní politické elity je nanejvýš pokrytecká, neboť s těmito darebáckými státy většinou také nerušeně obchodují. Dále a aktuálně bývá Chavez pranýřován za omezování demokratických výsad; za neobnovení licence televizní společnosti RCTV, za uzurpování moci ve snaze potlačit opoziční hlasy atd. RCTV však před pěti lety podporovala svými aktivitami Spojenými státy dirigovaný puč, jenž měl svrhnout Chaveze, a dlouhá léta pranýřovala kroky jeho vlády. Nutno zmínit, že venezuelská média jsou povšechně protivládní, a přesto jejich činnost není potírána, avšak v případě RCTV jí byl v průběhu puče v roce 2002 zjevně porušen zákon.
Skutečný problém ale vyvstává ohledně Chavezových snah po rozšíření svých pravomocí, což může naznačovat jistá rizika a ohrožení demokratických procesů v zemi do budoucnosti. Avšak přes veškerou démonizaci Chavezovy osoby a jeho pochybených skutků, je jeho program "socialismu pro 21.století" nadále podporován většinou venezuelské společnosti, a to je pádný důvod domnívat se, že Venezuela není vojenskou diktaturou, jako tomu byla dlouhá léta s pomocí regionálního hegemona.