Balkánské konflikty také zásadním způsobem indoktrinovaly celoplošné
sdělovací prostředky v postkomunistické éře; stačí si připomenout
třeba kauzu Fikreta Aliče, zaměření se na realitu srbských zajateckých
táborů a účelové opomíjení reality bosensko-muslimských a chorvatských,
zveličování počtu obětí srbských zločinů, ignorování civilních
obětí na srbské straně nebo vytváření důkazů srbského zla (Račak),
jak ve dvou obsáhlých statích tvrdí mediální analytik Edward S. Herman.
(3), (4)
„Během komunistické éry se doutnající etnické spory a skrytý
nacionalismus neřešily, ba přímo byly státním aparátem potlačované.
Neléčily se bolavé rány z 2. světové války (například genocida Srbů
uskutečněná chorvatskými fašisty, která připravila přes 700.000 osob
o život – pozn. autora). Nacionalismus nabíral tedy na intenzitě,“
uvedl ve výše zmíněné relaci balkanolog Václav Štěpánek, který dnes
působí Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Podle něj již v první
polovině 80.let existovaly v etnicky homogenním Slovinsku snahy osamostatnit
se od Jugoslávie. Slovinsko jako první opustilo jugoslávskou federaci.
„Další zemí, jež opustila federaci byla Makedonie, kde žili Makedonci a
Albánci,“ pokračuje Štěpánek. „Zde ale neexistovaly nevyřízené
účty jako v Srbsku a Chorvatsku, a proto separace Makedonie proběhla
bezbolestně. Na úsvitu celé balkánské tragédie stáli tři její
strůjci – Slobodan Miloševič, Fraňo Tudjman a Alia Izetbegovič –
předáci Srbska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Nedávno o těchto
politicích vyšla publikace pod názvem Strůjci zla,“ konstatoval
Štěpánek.
Publicista a sociolog Karel Dolejší k tématu nedávno uvedl, že
„z nejbohatší části bývalé Jugoslávie, ze Slovinska, se jugoslávská
armáda stáhla po několika dnech přestřelek. Na druhou stranu ale zasáhla
proti Chorvatsku a v Bosně, kde žily nebo dosud žijí významné srbské
menšiny. Tento cíl neměl nikdy co dělat s komunismem nebo nacismem –
byla to prostě „běžná“ občanská válka. Pokud chtěl Západ něčemu
podobnému zabránit, mohl si hned na počátku snadno spočítat, k čemu
povede diplomatické povzbuzování kupříkladu nacionalistických Chorvatů
v situaci, kdy na jejich území žije cca půl miliónu Srbů a Srbsko
ovládá jugoslávskou federální armádu. (5)“
Od samého počátku boje o Jugoslávii po pád komunistického režimu v roce
1990 byla zejména Německem a Spojenými státy podkopávána integrita země
a podporováno rozdělení. Skutečnost, že jugoslávská federace držela
etnické rozepře na uzdě byla Západem soustavně sabotována a ignorovány
možné následky. Svobodné volby se konaly v listopadu 1990. Vláda
Spojených států a otec balkánské privatizace George Soros měli eminentní
zájem na tom, aby byla bývalá federace rozdělena na etnické státy, které
by tak byly snáze podmaněné západními investory a připravené na
implementaci neoliberálních reforem. (6)
Vedle důvěrně známých srbských zločinů, jimiž nás média nebo
„nevládní“ organizace (kupř. Člověk v tísni) vydatně zásobovala, je
třeba rovněž si osvěžit paměť připomenutím si zločinů
nedotknutelných obětí, tj. Chorvatů a bosenských muslimů.
Bosenský historik a publicista Nebojsa Malič píše o Operaci bouře: „Po
dobu více než tří let od vyhlášení samostatnosti Chorvatska v roce
1991 se Tudjmanova vláda horečnatě připravovala na válku. Ačkoliv od roku
1991 požívala politické i vojenské podpory od Rakouska a Německa,
posléze se stal jejím nejsilnějším spojencem Washington. … Srbská
populace v chorvatské Krajina čítala 400.000 osob před tím, než
třídenní chorvatská ofenziva v srpnu 1995 vypudila cca 220.000 z nich.
Necelé dva tisíce lidí byly buďto zabity nebo prohlášeny za nezvěstné,
z čehož bylo 1.200 civilistů – 523 žen a 12 dětí. Přes 73%
srbských domů v Krajině zničily chorvatské jednotky a tanky.“(7) Během
srebrenického masakru, který se uskutečnil několik týdnů předtím, nebyla
zavražděna žádná žena ani dítě.
BBC News přišla v den pohřbu bosenského lídra Alii Izetbegoviče
(19. října 2003 – pozn. aut.) se zprávou, že dotyčný byl vyšetřován
haagským tribunálem pro válečné zločiny. (8) Jeho smrt jej vyvázala
z dalšího vyšetřování. Svědectví bývalého vězně bosenského tábora
v Tarcinu hovoří o Izetbegovičově návštěvě tohoto zajateckého
tábora, kde byli srbští civilisté vězněni, mučeni a vražděni – jako
i v dalších lágrech – v Konjici nebo Celebici. (9) Bosensko-muslimský
generál Naser Orić stanul před tribunálem pro bývalou Jugoslávii a v roce
2006 byl odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody na základě toho, že
„během let 1992 až 1993 nedokázal zabránit úmrtí pěti srbských
vězňů a špatnému zacházení s jedenácti dalšími vězni.“(10) Srbské
zdroje však tvrdily, že je Orić zodpovědný za smrt 1.200 Srbů v okolí
srbských osídlení včetně Srebrenice. Srebrenický masakr se podle
některých pozorovatelů uskutečnil proto, že výpady Orićových jednotek
proti srbským vesnicím a masakrování civilistů vyvolaly brutální odvetu
srbských jednotek. (11)
Bosenská muslimská vláda nadsazovala počet usmrcených během konfliktu
v letech 1992 až 1994 na 250.000 lidí. Silná podpora tohoto tvrzení
přišla z mediálního prostředí, které nepohodlné informace o válce a
jejím průběhu zamlžovalo a vytvořilo dokonalou PR iluzi. Skandální byla
v tomto konfliktu také role organizace Human Rights Watch (HRW), jejíž
zpravodajství o válečném dění bylo cele ovlivněné západní režií
(12). Podle studie vypracované norskou vládou padlo na Balkáně v letech
1992 až 1995 kolem 80.000 lidí. Nezávisle na této studii uveřejnil tým
haagských expertů zprávu, že během bosenské války padlo na obou stranách
odhadem asi 102.000 lidí, z toho 38.000 muslimských a chorvatských
civilistů a 16.700 srbských civilistů. (13)
Je tudíž snadné spočítat, že počet zabitých srbských civilistů nebyl
o tolik nižší než počet civilních obětí, které oficiální linie
vyzdvihovala, cynicky tak opomíjejíc mrtvé příslušníky prokletého
národa.
Vzdušná kampaň NATO nad Srbskem představovala další krok – nikoliv
však poslední – v potrestání suverénního srbského státu, neboť
stále setrvával ve svém odmítavém postoji podstoupit politickou a
ekonomickou přestavbu podle západní taktovky. Tato válka vyvolala mezi
intelektuální a mediální elitou na Západě nebývalou vlnu patolízalství
a „ve jménu principů a hodnot představovala první důležitý krok
k nové éře, ve které budou osvícené státy chránit lidská práva.“
(14)
Oficiální údaje hovoří, že v roce 1998 bylo Srby z domovů vyhnáno
450.000 kosovských Albánců a téměř dva tisíce byly zabity. Nezávislá
vyšetřování, uskutečněná před několika lety britskou parlamentní
komisí a organizací OBSE, vnesla jasno do dění v Kosovu v letech 1998 až
99. Podle prohlášení NATO zde bylo v tomto období zabito 2.000 lidí.
Tato skutečnost měla být záminkou a spouštěcím mechanismem vojenského
zásahu proti Srbské republice. Avšak britská parlamentní komise a OBSE
zveřejnily šokující zprávu, že z oněch 2.000 zabitých, přičítaných
na vrub Srbům, zavraždila 1.500 osob Kosovská osvobozenecká armáda (UCK)
s podporou Spojených států, aby vyprovokovala srbskou armádu (BSA)
k odvetě. Ta poté zabila 500 osob. Monitoring OBSE v reakci na víření
válečných bubnů NATO podal zprávu, že v kosovském regionu téměř tři
měsíce před zahájením bombardování nedocházelo k výrazným
násilnostem, jež by tento akt ospravedlnily. (15), (16)
Jiří Dientsbier před pár dny v pořadu věnovanému 10. výročí útoku
NATO na bývalou Jugoslávii na ČT 24 o akci NATO doslova řekl: „tento
zásah byl naprosto nesmyslný a založený na nesprávných, ba dokonce
zfalšovaných důvodech.“ Bývalý disident se však odvážil jít dále,
když na moderátorovu otázku, jestli by situace v Kosovu byla lepší, nebýt
zásahu NATO, odpověděl, že UCK tam zahájila ozbrojený boj a vraždila
nejen Srby, ale i neloajální Albánce. „Srbská armáda nezabíjela
civilisty, to je velký omyl … Naopak se snažila zabránit největším
zvěrstvům, které tam páchali srbští extremisté a fašisté (např.
Arkánovci) … Jugoslávská armáda se tam snažila hrát celkem pozitivní
roli, bránila území své země a zatlačovala kosovskou guerillu. …To, že
vesničané odcházeli do hor a lesů, a vykládalo se to jako etnická čistka,
je nesmysl – Tito lidé utíkali a skrývali se před bojem, který tam
probíhal. Po dohodě Richarda Holbrooka se Slobodanem Miloševičem z října
1998, kdy se armáda stáhla, tak se všichni ti vesničané vrátili domů –
takže to nebyla žádná etnická čistka,“ uvedl Dientsbier. Podle něj
etnická čistka skutečně nastala, a to den po zahájení bombardování NATO.
Přesto dál se jugoslávská armáda snažila bránit a bojovala proti UCK-KLA.
„Od prosince se armáda do Kosova vracela, když UCK začala obsazovat celé
Kosovo … Jugoslávská armáda již téměř nad UCK zvítězila, jenže do
toho přišlo bombardování…,“ konstatoval Dientsbier.
„Bombardování zničilo ekonomiku celého Balkánu, neboť na srbské
ekonomice závisely okolní země. Ale – za deset let na území velkém jako
Středočeský kraj s necelými dvěma miliony obyvatel nedokázala obrovská
mezinárodní přítomnost zajistit bezpečnost ani rozvoj ani původní cíl
celého zásahu – soužití etnik. Zatímco se Albánci po zásahu NATO do
dvou měsíců vrátili domů nebo emigrovali do Spojených států, tak dodnes
se pouhých 5 % Srbů vrátilo do svých domovů o Romech ani nemluvě. Nyní
jsme to završili tím, že se uznala jakási nezávislost Kosova, které je
pouhým protektorátem,“ řekl Dientsbier.
Vytvoření amerického narkoteroristického satelitu v Kosovu tento rok
předcházela etnická čistka probíhající zde od roku 1999. Ta dosahovala
střídavé intenzity. Za „aktivní nečinnosti“ složek KFOR bylo
v těchto letech z Kosova vyhnáno čtvrt milionu lidí, především pak
Srbů. Stovky, možná tisíce z nich byly povražděny. Vyrostla zde obří
americká základna Camp Bondsteel, jejímž hlavním úkolem je strážit
strategické ropné trasy v celém regionu. V Kosovu se téměř podařilo to,
co Izraelci v Palestině nebyli schopni dokázat za 60 let (17).
Závěrečné slovo bych rád dal panu Dientsbierovi, jež výše uvedenou
debatu uzavřelo. Pod tento výrok bych se sám do písmene podepsal: „Tato
operace, která začala na Balkáně, byla založena na naprosto nepravdivých
informacích, na uplatňování dvojích standardů, když byla UCK honem
vyškrtnuta ze seznamu teroristických organizací, aby ji bylo možné
podporovat….To postupně vyvrcholilo až v Iráku, a v tom neúspěchu
v Afghánistánu; a dnes bude opravdu potřeba k těmto záležitostem
přistupovat úplně jiným způsobem, protože kde my si osobujeme právo
někde zabíjet, aniž jsme schopni vytvořit podmínky nebo splnit to, kvůli
čemu jsme tam údajně šli.“
Zdroje:
(1) http://www.ct24.cz/…-jugoslavii/
(2) http://www.ct24.cz/…red-pulnoci/
(3) http://www.zmag.org/…Article/5892
(4) http://www.thirdworldtraveler.com/…oslavia.html
(5) http://blisty.cz/art/45959.html
(6) http://www.thirdworldtraveler.com/…oslavia.html
(7) http://www.antiwar.com/malic/?…
(8) http://news.bbc.co.uk/…/3203323.stm
(9) http://www.ex-yupress.com/…tervju1.html
(10) http://en.wikipedia.org/…er_Ori%C4%87#…
(11) http://www.counterpunch.org/…0122005.html
(12) http://www.thirdworldtraveler.com/…oslavia.html
(13) http://www.freerepublic.com/…291965/posts
(14) http://www.chomsky.info/…200005–.htm
(15) http://www.chomsky.info/…200005–.htm
(16) http://www.mediamonitors.net/mosaddeq33.html
(17) http://www.dissidentvoice.org/…the-balkans/