Fatma al-Najar, vdova, 70 let, která spáchala sebevražedný atentát, se stala nejstarší živou
detonací, člověkem, žádným radikálním pubescentem nebo zaslepeným fanatikem, ačkoliv se
vyznávala svou láskou k militantnímu křídlu Hamasu. Podle její rodiny, sama přišla o jedno ze svých
vnoučat, které bylo zastřeleno izraelskou armádou, druhé přišlo při stejném incidentu o nohu a je
doživotně připoutáno k invalidnímu vozíčku.
Připojila se k dalším 12O ženám, které spáchaly sebevražedný atentát, jejichž jména jsou čtena v
ulicích Gazy, a jež jsou zde pokládány za mučednice.
Tento způsob odporu či teroristického činu býval dlouhá léta doménou mužů, avšak v posledních
týdnech, ba měsících znepokojivě narostl počet žen, které tímto způsobem čelí čím dál víc
nesnesitelnejší izraelské okupaci Gazy. Ačkoliv my, coby civilizovaní Evropané, tyto barbarské činy
vehementně odsuzujeme, máme právo soudit někoho, kdo vyrůstal v podmínkách, které u nás zažili
snad jen pamětníci nacistické okupace? Kdo nezažil nic jiného, než každodenní šikanu a ústrk,
prodlévání v dusícím stínu násilné poroby a plíživé smrti?
Většina palestinských žen v Gaze se však k zástupům atentátnic odmítá připojit, neboť tyto činy
odsuzují z krajně racionálních důvodů. Tvrdí, vesměs společně, že džihád se dá pojmout a chápat i
jiným způsobem. Starost, péči a dobrou výchovu dětí (nikoliv k slepému fanatismu) tyto ženy považují
rovněž za způsob, jímž se vyznačuje džihád.
Všichni nemůžeme být mučedníky, kdo by se pak staral o nejmenší a snažil jim dát ze sebe to
nejlepší? Z našich dětí také mohou být lékaři, inženýři i vědci, dodávají palestinské ženy s nádechem
letmého optimismu.
Jsou však Izraelem okupovaná teritoria tím pravým místem pro výchovu a výuku dětí? Je vůbec
možné, aby se většina z nich nestala fanatiky ovládanou masou?