Britská společnost se symbolizovuje národním uvědoměním a slavnou tradicí. Otálí však s přiznáním se k děsivým událostem, jež jako by byly vykoupením za rozkvět a gloriolu britského impéria. Kniha amerického historika a sociálního aktivisty Michaela Davise "Pozdně viktoriánský holocaust" líčí děsivé události, které se odehrály během posledních tří dekád v britských koloniích. V Indii, Číně a Brazílii zemřelo v důsledku gigantických hladomorů až kolem 50 milionů lidí.
Další tři publikace, pojednávající pro změnu o sériích hororů, které Britové páchali v Keni, vrhají nemilosrdné světlo do temných zákoutí Impéria. Tři knihy – "Britský gulag" napsán Carolinou Elkins, "Historie oběšených" Davidem Andersonem a "Síť klamu" Markem Curtisem – vyprávějí o brutálním potlačení revolty domorodého kmene Kikuyu v 50.letech 20.století, o tom, jak britská vojska vypudila z domovů stovky tisíc lidí, zbavila je veškerých jejich práv, uvrhla přes 300.000 domorodců do koncentračních táborů. Další milion příslušníků kmene byl hermeticky izolován v jakýchsi venkovských ghettech. Mnoho z nich bylo podrobeno neúprosnému mučení, jehož praktiky si později osvojili nacisté. Na sto tisíc osob bylo zavražděno.
Často bývají opomenuty další zvěrstva, jimiž je potřísněna samotná existence Britského impéria -genocida v Tasmánii, kolektivní trest civilistů v Malayi, bombardování vesnic v Ománu, špinavá válka v severním Jemenu, násilná evakuace obyvatel ostrova Diego Garcia… Bohužel, nit utrpení se odvíjí téměř bez přestávky dál.
"Pozdně viktoriánský holocaust" vyvrací posvěcené mýty o tom, že obří hladomory byly způsobeny pouze klimatickými změnami a atmosférickým fenomenem El Ninem. Ano, to je ale jen část skutečného příběhu. Tyto země byly nejen zdevastovány atmosférickým fenoménem, ale i – podle autora – imperiální a ekonomickou politikou. Poukazuje v knize na to, že za americké okupace Filipín nebo během obrovského hladomoru v Číně pod Mao Ce Tungem by tyto nepříznivé situace nemusely vyústit v tragédie, kdyby zde byly aplikovány základní demokratické principy, stejně jako v Indii, Číně a Indii.
Davis otevírá knihu fascinujícím a otřesným popisem hladomorů, dokládaje svá líčení historickými fakty. Při práci vycházel z děl historiků renomovaných jmen: Bairroch, Parthsarathi, Gura a Pomeranz a konfrontoval své poznatky s rozdílnými tvrzeními, uvedenými v publikacích na stejné téma.
V roce 1800 představoval podíl indických produktů na světovém trhu čtyřinásobek britského a čínský podíl byl ještě větší. O století později činil poměr britského a indického podílu na světovém trhu 8:1. Britská koloniální politika ekonomické intervence a síly pronikla na indický trh, zavedla evropská pravidla hry – cla, ochranářské bariéry, státní dotace a v neposlední řadě brutální násilí. Podobný scénář se později s fatálními následky odehrál při britské invazi na čínský trh během dvou opiových válek. Brazílii potkal obdobný osud v rámci ekonomické destrukce spáchané Brity. Indická a čínská ekonomická realita před britskou invazí vykazovala značné úspěchy. Životní úroveň obyvatelstva se nacházela na přijatelné hladině a existovala účinná opatření, která předcházela vypuknutí hladomorů. Britská expanzivní politika toto vše zničila a značnou měrou přispěla k obrovským hladomorům a ekologickým katastrofám, o nichž se v publikaci píše. Aplikace tradiční evropské ekonomické expanze naprosto neodpovídala na indické a čínské hospodářské modely, jež byly na svou dobu docela vyspělé.
Konečně – totální likvidace udržitelného hospodářství v Číně, Indii a Brazíli jen prohloubila jejich chudobu a závislost na globálním kapitalismu, a to nejen v těchto zemích, ale napříč třetím světem, kde však podobná politika utrpení a neštěstí mistních byla nerovnoměrně distribuována.