Nechci se rozvláčně rozepisovat o mýtech a lžích, které odstartovaly jednu z nejhorších lidských
katastrof moderní doby, neboť předpokládám, že tyto skutečnosti jsou široké veřejnosti
dostatečně známé. Chtěl bych se soustředit na nejviditelnější aspekty konfliktu, a to sektářské
boje, které tento provází a slouží americkým neokonzervativním a sionistickým politikům a
byznysmenům coby poslední trumf, jenž jim zbyl v ruce.
Když americký prokonzul Paul Bremmer s požehnáním OSN ustanovil v Iráku Prozatímní koaliční
samosprávu (CPA) coby novou vládu, sliboval brzké zotavení irácké společnosti, dlouhodobě otřesené
Saddámovou tyranií, extrémními ekonomickými sankcemi, uvalenými Spojenými státy v
devadesátých letech, a angloamerickou invazí do země v roce 2003.
Bremerův první krok spočíval v čistce irácké legislativy od členů Saddámovy strany Baath. Tento akt
však mimo exponované předáky tohoto politického tělesa, zbavil desítky tisíc pedagogů, lékařů a dalších
příslušníků irácké inteligence zaměstnání, protože vstoupili do vládní strany, aby mohli vykonávat svou
profesi, aniž by čelili perzekuci.
Bremer následně rozpustil iráckou armádu, což byl jeden z důležitých faktorů, který se výrazně
podepsal na zhoršující se bezpečnostní situaci v zemi. Propuštění sunnitští důstojníci a
řadoví vojáci, kteří tvořili pevné jádro iráckých ozbrojených složek a během Saddámovy éry
byli protěžováni, se začali připojovat k rostoucímu odporu proti okupačním silám. Zatím propuštění vojáci
šíitského vyznání navýšili masy nezaměstnaných Iráčanů, jejichž řady zesílely v důsledku invaze a
okupace.
Zvláštním dekretem byly prosazeny neoliberální reformy, které otevřely Irák zahraničním
korporacím v rámci politiky volného trhu. Irácká ekonomika však byla otřesena ekonomickými sankcemi a
válkou a tížila ji masivní korupce. Bremer sliboval, že tyto reformy postaví irácké hospodářství znovu na
nohy, ale slib se minul se skutkem. V reálu sloužila CPA jako milosrdná zástěna miliardovým transakcím,
které výrazně favorizovaly a obohacovaly americké korporace, namátkou – Halliburton, Bechtel a KBR.
Zato ekonomický potenciál řadových obyvatel drasticky klesl. Nezaměstnanost se vyšplhala až na
70%, ropná produkce klesla a výpadky elektřiny překonaly předválečnou úroveň. Sociální chaos a
podhoubí pro radikalizaci obyvatelstva byly logickým důsledkem.
Sunnitští klerikové odsoudili zlořád
okupace a vyzvali civilisty k ozbrojenému odboji nejen v Iráku, ale i v celém regionu. Jejich odpor
byl však chycen do vlastní pasti, neboť utvořili alianci se šíity a zahraničními extrémisty a brzy na
povrch vyplula tradiční řevnivost mezi těmito muslimskými frakcemi, což jen eskalovalo již tak
bezuzdné násilí.
Olej do ohně přilil americký útok na Fallúdžu, a ta se, vedle provincie Anbar, stala centrem
sunnitského odporu, i ničivé vpády amerických jednotek do nespočtu mešit. Duchovní vůdce země
ajatolláh Ali Sistani a šíitský klerik Muktada Al Sadr, již měli širokou podporu mezi zbídačenými vrstvami
civilního obyvatelstva apelovali na jejich národní a náboženskou hrdost a ještě více jitřili nenávist proti
okupačním armádám.
Americká represe se soustředila jak na sunnitský odpor, tak i šíitský, rozsáhlými
čistkami, zatýkáním a vězněním desítek tisíců lidí v žalářích typu Abu Ghraib i jinde.
Ani referendum o ústavě a volby v roce 2005, ani loutková vláda nedokázaly, byť jen zmírnit nebo
pojmenovat sektářské násilí, které bylo jednoznačně vyvoláno násilnou invazí a okupací Mezopotámie,
jak se zmiňují studie a zprávy, pocházející často ze stran, kde by se to nečekalo.
Nedávné navýšení počtu amerických vojáků v Iráku a změny na vojenských postech rozhodně situaci
nezlepší, spíš naopak. Jedině zainteresování sousedních islámských zemí a mezinárodního garanta k
diplomatickým vyjednáváním může být prvním krůčkem k nápravě, nikoliv jednostranné násilné řešení
Spojených států, které mají v regionu špatnou pověst díky dvousečným přístupům vůči muslimské
entitě.