Nedlouho po svém zvolení
americkým prezidentem prosazoval George W. Bush s japonskými
předními představiteli navázání
bližších vojenských kontaktů. Vhodným a
tvárným partnerem se mu stal premiér Junichiro
Koizumi, který měl na domácí půdě pevnou
oporu v pravicových vojenských kruzích.
Základním kamenem těchto snah se stal
americko-japonský dokument z přelomu tisíciletí
nazvaný Spojené státy a Japonsko:
Postup k zralému partnerství . Dokument
vedle jiných obsahuje tato následující
slova: „ Japonsko zůstává klíčovým
spojencem vlivu Spojených států v Asii. Tato
aliance je životně důležitá pro americkou globální
bezpečnostní strategii.“ Mezi těmito a dalšími
řádky je zřetelně poznat, proti komu je toto partnerství
namířeno – proti Číně. „Přátelství“
mezi oběma zeměmi bylo samozřejmě potvrzeno i konkrétními
činy: reorganizací amerických vojenských
základen v regionu, rozšířením rozsahu
americko-japonské raketové obrany a v neposlední
řadě i revizí japonské ústavy, která
limitovala funkci japonských vojenských sil na nutnou
sebeobranu.
V souvislosti s vypuknutím
„války proti terorismu“, již Spojené státy
zahájily útokem na Afghánistán na podzim
roku 2001, jim vyslalo Japonsko na pomoc několik válečných
lodí, což de facto znamenalo konec japonského
poválečného „appeasementu“ a limitace japonských
sil na případnou obranu před napadením zvnějšku.
Paradoxně však došlo k dočasnému umírnění
napětí mezi Washingtonem a Pekingem, který útok
USA na Afghánistán podpořil. Roku 2004, přes široký
odpor japonského obyvatelstva, poskytlo Japonsko k dispozici
Spojeným státům 800 „nebojových jednotek“ ,
aby by byly k ruce při okupaci Iráku. Šlo o první
nasazení japonských vojenských sil do válečné
zóny od konce 2. sv. války. Důvodů pro toto konání
bylo více – Bushova vláda na základě
nadčasové strategie, vypracované americkým
politickým vědcem a historikem Georgem Kennanem, jež
pojednává o nutném využití politické
a ekonomické převahy Spojených států ve světě
po 2. sv. válce, opětovně počítala s oslabením
čínského vlivu ve střední Asii, navzdory
dočasnému oteplení vztahů mezi těmito velmocemi.
Čína si dále uvědomila, že zřizování
řetězu amerických vojenských základen
v Afghánistánu, středoasijských zemích
bývalého Sovětského svazu a ustanovení
těsných bezpečnostních vztahů Spojených států
s Indií i Pákistánem, pro ni představuje
reálnou geopolitickou hrozbu.
Militaristické kroky
Koizumiho nástupce – premiéra Shinzo Abeho – způsobily
další vrásky na čele dvou mocných hráčů
v severoasijském regionu, Číny i Jižní Koreje.
Přestože japonský premiér v minulém roce
chlácholil své čínské a jihokorejské
protějšky frázemi o mírových aktivitách
své země, tito nahlas vyslovili své obavy ohledně
potenciální vojenské nerovnováhy
v regionu. Svoji argumentaci podpořili odvoláním
se na tzv. Japonskou obrannou bílou listinu z roku 2006,
kde japonské politické špičky přímo označily
Čínu a Jižní Koreu za „hlavní regionální
hrozbu“.
Následoval další
podstatný krok k militarizaci Japonska zřízením
prvního poválečného ministerstva obrany zkraje
roku 2007. Slovy premiéra Abeho šlo o „velký krok
vpřed směrem k vybudování nového národa,
jenž vznikl z poválečného režimu.“ Jakkoliv
se navenek jednalo o „kosmetický doplněk“ japonského
zbrojního programu, v reálu šlo o signifikantní
skok od restrikcí, týkajících se
vojenských konvencí, které byly Japonsku vnuceny
záhy po skončení 2. sv. války, k dalšímu
posílení militaristické doktríny.
Tváří v tvář vlastním zločinům se
tehdy Japonsko před celým světem kálo; odsoudilo
válečné běsnění jako nepřijatelné
řešení mezinárodních konfliktů a krizí.
Nutno dodat, že svým závazkům do konce tisíciletí
v podstatě dostálo, a to především díky
silnému protiválečnému ladění japonské
společnosti. I přesto se Japonsku během pěti desetiletí
podařilo vybudovat sofistikovanou armádu, která má
k dispozici ty nejmodernější zbraně a ostatní
vojenská zařízení. Země oficiálně
vydává na zbrojení téměř dvakrát
tolik finančních prostředků než Čína a její
armáda patří k největším na světě.
Japonský list Yomuri
Shimbum na počátku roku 2007 zhodnotil vládu
premiéra Abeho jako ambiciózní politickou
entitu, která chce za hranicemi Japonska naplno uplatňovat
své zájmy, a to i za cenu použití vojenské
síly. Rok 2007 se tedy stal přelomovým, neboť jasným
signálem japonské politické elity bylo
nekompromisní a naprosté přehodnocení
dlouhodobé vojenské politiky země, jež byla celé
dekády omezena na obranou funkci.
Asi nejmarkantnější změnou
v poválečné japonské politice během několika
posledních let je podstatná revize ústavy,
konkrétně článku 9, který je věnován
vojenské politice země. Japonské armádě je
umožněno účastnit se zahraničních misí,
k čemuž již došlo nasazením „nebojových“
jednotek v Iráku. Koizumova vláda do ústavy
protlačila dodatek, který japonské armádě
povoluje úžeji spolupracovat s Pentagonem. Bývalý
americký ministr zahraničí Colin Powell před několika
lety Tokio varoval, že je třeba aby dále „pracovalo“ na
změnách ústavy, především na článku
9, chce-li získat místo stálého člena
v RB OSN. Jeho nástupkyně Condoleezza Riceová
již ale na japonskou adresu prohlásila: „ Japonsko získalo
důstojné místo mezi světovými národy
díky vlastnímu úsilí a povaze. Spojené
státy tedy podporují, aby natrvalo získalo post
řádného člena v RB OSN.“
Japonský historik Erwin O
Reischauer působící na Harvardu k aktuálním
japonsko-americkým vztahům poznamenal: „ Tento politický
kurz rozdmýchává nepřátelství
mezi Japonskem a Čínou. Není jisté, zda
milovníci války ve Washingtonu chápou, co
vlastně podporují – možnou konfrontaci mezi Čínou,
nejrychleji rostoucí světovou ekonomikou na světě, a
Japonskem, druhou nejsilnější ekonomikou na světě;
konfrontaci, jež je může pohltit.“
Zdroje:
http://www.wsws.org/articles/2007jan2007/japa-j19.shtml
http://www.wsws.org/articles/2005/apr2005/japa1-a25.shtml
http://www.wsws.org/articles/2005/apr2005/japa2-a26.shtml