K večeru 15. září střelba utichla. Sharon pak umožnil vstup extrémistům z křesťanské milice, známým jako falangisté, do táborů, kde se po dobu následujících 48 hodin odehrály brutální zabijácké orgie, zatímco Sharonovo vojsko nečinně přihlíželo a v noci horovou scénu ozářilo světlicemi. Po celou dobu masakru neprodyšně drželo tábory v obklíčení, aby živá duše nemohla uprchnout.
Pohled, který se později naskytl lékařům, novinářům, mezinárodním pozorovatelům a pracovníkům humanitárních organizací, byl naprosto neuvěřitelný a nad pomysl otřesný. Ze zpráv svědků, přeživších a různých humanitárních seskupení vyjímám:(…) zčernalá těla se zapáchající kůží, spálenou elektrickým proudem, z nichž trčely elektrické dráty, tlela ve slunečním žáru, mrtvoly s vydloubnutýma očima, nehybná ženská těla s roztaženýma nohama a vyhrnutými sukněmi – třikrát, čtyřikrát znásilněná, těhotné ženy s rozpáranými břichy, torza dětských tělíček ve změti uťatých údů, hlaviček a lahví od whisky, bezhlavé miminko s plenkami atd.
Izraelská vláda stanovila počet obětí na 700 až 800 lidí. Oficiální počet obětí však činí přibližně dva tisíce žen, dětí a mužů.
Přestože byl Ariel Sharon uznán izraelskou jurisdikcí "osobně zodpovědný" za to, že nebyl schopen masakru předejít a byl odejit z postu ministra obrany, byl mu ponechán post ministra bez portfeje. Později to Sharon dotáhl až na premiérské křeslo. Přestože byla křesťanská milice vyzbrojena, vycvičena a fundována přímo izraelskou a americkou armádou, nedošlo z izraelské a americké strany k veřejnému odsouzení zločinu. Ačkoliv bylo toto zvěrstvo OSN označeno za "akt genocidy" a některými pozorovateli dokonce za "nejhorší zločin od konce 2. světové války", neboť většina těl obětí nesla stopy po brutálním mučení, nikdo nebyl poslán před spravedlnost.
Britský reportér listu Independent Robert Fisk, který byl jedním z prvních očitých svědků žně barbarského vraždění, později prohlásil: "Kdyby syrské jednotky vnikly na území Izraele, obklíčily kibuc a nechala palestinská komanda povraždit židovské obyvatelstvo, nebylo by pochyb a každé západní médium by mluvilo o masakru a volalo po okamžitém vyšetření tragédie. Ta by byla rok co rok připomínána a pachatelé donekonečna zatracováni."
Bohužel – západní historie trpí selektivní pamětí, ačkoliv jde o hromadnou smrt lidských bytostí.