Na jaře roku 1969 americké "létající pevnosti" B 52 začaly plošně bombardovat neutrální Kambodžu. Oficiálním důvodem (tajně) k bombardování země byla likvidace tréninkových center Vietcongu, které však existovaly pouze v paranoidní mysli Pentagonu. Pravým důvodem vzdušné kampaně bylo ukázat vietnamským komunistům ( přesto legitimnímu odporu vůči agresorovi), jak velký biceps má americká armáda a varovat ostatní v jihoasijském regionu. Tuto politiku sám Nixon nazval " válečná teorie šílence."
Nevinní Kambodžané, kteří při náletech zemřeli, byli označeni coby "vedlejší ztráty" a jejich hořící vesnice zničeny "přátelskou střelbou" (v průběhu bombardování Kambodže zemřelo podle CIA na 600.000 lidí). Rok po zahájení bombardování provedla americká armáda invazi do Kambodže. Prezident Nixon čelil pár let nato Aféře Watergate, která jej stála prezidentský stolec. Nikdy ale nebyl souzen za zvěrstva spáchaná v Indočíně během svého úřadu v letech 1969 až 74, stejně jako Henry Kissinger, který později obdržel Nobelovu cenu za mír.
Z kambodžské džungle se vynořil skutečný vítěz vzdušné války – Pol Pot, bývalý buddhistický mnich, a jeho ultramarxistická guerilla Rudí Khmérové, již měli před bombardováním malou popularitu mezi obyvatelstvem. Rudí Khmérové se tehdy sestávali z několika málo tisíců neorganizovaných bojovníků bez řádného výcviku. Ovšem Nixonova válečná teorie šílence je dokázala zorganizovat a jejich řady mnohonásobně navýšit. Během bombardování vodili Rudí Khmérové vyděšené venkovany k obrovským kráterům, způsobeným americkými bombami, a využívali jejich bezradnost a bezmoc k rekrutu do svých řad.
Dva přední američtí experti na Kambodžu, T. Owen a B. Kiernan, ve stati "Bombs over Cambodia" publikované v říjnu minulého roku uvedli, že redukce operací pozemních sil v Jižním Vietnamu probíhala souběžně s nesmiřitelným bombardováním Kambodže a Laosu. Uvedli zde například nový poznatek, že americké nálety na samotnou Kambodžu překonaly bombardování německých a japonských měst Spojenci během 2. světové války. Dále doslova uvádějí, že zde "civilní oběti náletů vrhly nešťastné venkovany do náruče Rudých Khmérů." Rapidní nárůst sil Rudých Khmérů nakonec vyústil v tragickou genocidu v této sužované zemi.
Co je ale aktuální – ve světle Bushova nedávného projevu o vietnamské a irácké válce – oba autoři studie se shodují, že případ Kambodža může být ilustrativní a precedentní v souvislosti s rostoucí katastrofou v Iráku, která nemá hranice.
Když v roce 1975 dobyli Rudí Khmérové hlavní město země Pnom-Penh, krátce na to zbořili města, zrušili peníze, zastavili čas a přinutili zoufalou populaci vystavět rozsáhlou síť venkovských komun. Tento megalomanský projekt provázelo nebývalé běsnění genocidních proporcí. V první řadě byli zavražděni lidé se špatným třídním původem, intelektuálové a posléze všichni, kteří byli označeni za zrádce. Poprava neminula ani ty, co nosili brýle (příslušnost k inteligenci). Do roku 1979 bylo Rudými Khméry zavražděno kolem dvou milionů lidí.
Ironicky, kambodžskou genocidu ukončila v roce1979 intervence komunistického Vietnamu s pomocí Sovětského svazu. Rudí Khmérové byli vypuzeni do místních pralesů, odkud pořádali občasné výpady proti civilistům. Nutno poznamenat, že posléze – o tom se v slušné západní společnosti moc nemluví – Carterova a Reaganova administrativa poskytla Rudým Khmérům finanční dotace v hodnotě 85 milionů dolarů a její spojenec Čína nemalou zásilku zbraní – coby protiváhu vietnamské hrozbě, potažmo vlivu SSSR.
Tragédie kambodžského národa spočívala v naprostém potírání jeho zájmů a potřeb velmocemi, které vždy sledují jen své sobecké zájmy, nehledě na potlačování lidských práv.