Rád bych poukázal na jisté nesrovnalosti a okolnosti, které bez únavy cirkulují v médiích, a zmínil se o méně známých skutečnostech, provázejících tuto krizi.
Navzdory mýtům, vytvořeným západními sdělovacími prostředky, jsou to Spojené státy a jejich spojenci, jež vzdorují mezinárodní komunitě, když trvale odmítají vyjednávat o íránském problému bez předběžných podmínek. Vykazují nedostatek dobré vůle, když žádají, aby Írán zastavil obohacování uranu, na něž má coby člen Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) legitimní právo.
Dr. El Baradei, šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA), letos 7. září uvedl:"Nepřišli jsme na žádné nežádoucí aktivity nebo militarizaci jejich programu." Íránská potřeba nukleární energie je však evidentní. Tato potřeba je realistickým a smysluplným řešením, nutným pro výrobu elektřiny v zemi.
"Krize" kolem íránského jaderného programu je uměle vyhrocována Spojenými státy a postrádá urgenci. Zpráva CIA z roku 2005 udává, že Íránu může trvat deset let, než dosáhne 85% úrovně obohacování, potřebné k vyrobení jaderné zbraně. Dr. El Baradei tento rok v říjnu zdůraznil:" Nevidím dnešní Írán jako čistou hrozbu, a toto stanovisko je podpořeno všemi zpravodajskými odhady, které jsem přečetl. I kdyby měl Írán ambice vyvinou jadernou zbraň, trvalo by mu to nejméně tři až osm let."
Írán také dobrovolně akceptoval a posílil záruky ohledně obohacování uranu do února minulého roku, kdy, na silný apel Spojených států, byl "íránský problém" protlačen do RB OSN. Dřívější íránský odmítavý postoj spolupracovat s inspektory IAEA byl způsoben v kontextu s iráckou invazí, podporovanou Západem, jež zemi hubila po osm let. Ovšem signifikantní role Washingtonu vůči Íránu spočívala v obchodním embargu a zastrašování zemí a koncernů, které chtěly s Teheránem navázat spolupráci na obohacování uranu pro mírové potřeby, což je v rozporu s IV. článkem NPT, umožňujícím signatářům uskutečňovat výměnu materiálů a zařízení na obohacování nebo sdílení technologických informací.
Přístup západní aliance k íránské otázce není v souladu s opravdovou diplomacií a je výlučně postaven na zastrašování. Íránské odmítání zastavit obohacování uranu je třeba rovněž vnímat v těchto, ale i dalších souvislostech.
Spojenci USA uvykli dvojím standardům. Indie odmítla podepsat NPT a vpustit inspektory, aby posoudili její nukleární činnost. Letos podepsala se Spojenými státy smlouvu, která jí zaručuje přísun materiálu na výrobu většího množství jaderných zbraní, a to v rozporu se stanovami NPT. Další nesignatář – Pákistán -tajně s požehnáním Washingtonu vyvíjel tyto zbraně, díky své účasti po jeho boku ve "válce proti terorismu". Speciálním privilegiím co se týče nukleárního zbrojení se těší Izrael, přestože také odmítl signovat NPT, ani nepovolil inspekci pracovníkům z IAEA.
Spojené státy jsou největším porušovatelem konvencí NPT. Odmítly redukovat počet svých jaderných zbraní, jako jediná země na světě svrhly dvakrát jaderné bomby na civilisty a nyní vyvíjejí novou generaci nukleárních hlavic, jež můžou použít proti "darebáckým" státům, a splnit tak hrozby na jejich adresu.
Írán v moderních dějinách nenapadl žádnou suverénní zemi, narozdíl od tzv. demokracií – USA, Velké Británie a Izraele. Konzistentně podporuje stanovy NPT a zasazoval se za Blízký a Střední východ bez nukleární výzbroje. Nemístné projevy íránského prezidenta na adresu Izraele byly v západních sdělovacích prostředcích mylně či účelově překrouceny, jak, mezi jinými, uvádí americký expert na Blízký a Střední východ Juan Cole. Explicitní hrozby Spojených států a Izraele íránskému politickému vedení, včetně podpory neperských teroristických komand, které mají za cíl destabilizovat zemi zevnitř a "odstranit Írán z mapy", jak sarkasticky dodává reportér listu New Yorker Seymour Hersch, jsou na denním pořádku. Írán se ocitl prakticky v obklíčení americké armády napadením Iráku a Afghánistánu.
Přestože jsou v Íránu zjevně porušována lidská práva, například popravami nezletilců, je v naprostém rozporu s mezinárodním právem a Chartou OSN vyhrožovat jakékoliv zemi agresivním útokem.
"Mezinárodní společenství" (rozuměj – USA a spojenci) vyvinulo masivní tlak na IAEA, aby protlačila kauzu do RB OSN, a to bez přímých důkazů o proliferaci nukleárních zbraní. Indie byla v únoru minulého roku Spojenými státy upozorněna, že bez jejího hlasu proti Íránu by z jaderného paktu sešlo. Rezoluce 1696 a 1737 tak prošly do RB OSN po velkém nátlaku a lobbování Washingtonu.
Snahy amerických neokonů, za velké podpory mediálního světa, nekompromisně prosadit útok na Írán jsou podepírány falešnými tvrzeními o tom, že íránské vedení poskytuje výcvik a vojenskou pomoc guerillám, které údajně zabíjejí americké vojáky v Iráku, a postrádají tudíž špetku důvěryhodnosti. Britský ministr zahraničí David Miliband uvedl pro list Financial Times, že "neexistují důkazy", že by tomu tak bylo. Stejné stanovisko vyjádřil i britský ministr obrany Des Browne. Také Wasington Post tyto lži vyvrátil.
Potencionální napadení Íránu by mohlo přinést strašlivé následky. Bombardovací kampaň by mohla obyvatelstvo semknout a přiblížit k nepopulární vládě. Nacionalistické vášně by mohutně vzplanuly a nenávist k Západu by ještě vzrostla. Již tak vysoké ceny ropy by se dramaticky zvýšily. V nejzazším případě by útok, slovy britského vojenského historika Corelli Barneta, mohl zahájit 3. světovou válku.